Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Dogtrekking

Jakožto milovník turistiky jsem si psa pořizovala i proto, aby mě doprovázel na občasných výletech. Vzhledem k tomu, že Roxy nemůžu v přírodě pouštět moc na volno a vláčet se se stopovačkou na delší trasy by bylo ještě více nepraktické než obvykle, je idea dogtrekkingu pro nás záchranou :) Jde o to, že pes je na postroji, spojen se psovodem odpruženým vodítkem připlým za sedák, popř. bederní pás. Konečně jsem si pořídila sedák, i odpružené vodítko a Roxy chodila v postroji do auta, nyní má postroj short od Zero DC. Kromě našich soukromých dogtrekových výletů už jsme spolu ušly mid i čtyři longové závody v tomto sportu. Pátý jsme ovčem kvůli Roxančiné unavě vzdaly, tak jsem se rozhodla, že na long už to s ní kvůli věku nevidím. Možná zajedeme ještě na nějaký mid.


8.-10.4.2011 Šlapanický vlk Moravským krasem MID, 42 km

22.-24.7.2011 Stopou strejdy Šeráka, 96 km

5.-8.4.2012 Šlapanický vlk Moravským krasem, 82 km

10.-13.4.2014 Šlapanický vlk Moravským krasem, 84,5 km

24.-27.7.2014 Stopou strejdy Šeráka, 95,5 km

21.-23.7.2016 Stopou strejdy Šeráka, 93,5 km (71 km ujito)

 

8.-10.4.2011 Šlapanický vlk Moravským krasem MID, 42 km

Na poslední chvíli jsem se přihlásila na svůj dlouho očekávaný první dogtrekking. Myslela jsem si, že už budeme mít něco natrénováno a zkusily bychom i long, ale nakonec jsem si netroufla, snad příště.

Po zkušebním spaní ve stanu doma na zahradě jsem usoudila, že pro mě bude pohodlnější přespat na bytě v Brně, takže jsem v pátek odpoledne nasedla do vlaku a jela do Brna. Po procházce kolem řeky jsme s Roxy spěchaly do Šlapanic, ať víme co a jak, setkaly jsme se tam se Zuzkou a Sandy, vyslechly si informace o trati a domluvily se se Zuzkou, ať na nás ráno počká a vyjdeme spolu.

Přijely jsme tedy před osmou do Šlapanic, kde už startovali závodníci. Zařadily jsme se do fronty a startovaly až po čtvrt na devět, Zuzka o minutu přede mnou, takže jsem ji za cvičákem došla a pokračovaly jsme spolu. Po startu se na trati nahloučili lidi a šli jsme tak nějak v chumlu. Začátek trati vedl na cestu do Bedřichovic, poté cyklostezkou do Podolí, kde jsme se napojili na modrou značku vedoucí do Líšně. Odtud po pořadatelském značení k Horákovské myslivně a po červené k Mokerské myslivně a Hostěnickému propadání. Dále jsme stoupali k lomu a za ním byla první kontrola. Polní cestou jsme napojili na silnici do Pozořic, ale záhy jsme odbočili na lesní cestu a pak na modrou značku. Bylo už půl dvanácté a mně se ozýval žaludek, navíc Zuzčino tempo bylo rychlejší než moje, takže jsem si dala svačinkovou přestávku na pařezu a odpojila se asi na 15. kilometru.

Dále se pokračovalo pohodovou cestou lesem k zřícenině hradu Vindenberk, Žalmanovu kameni a Jelenici. Následující úsek cesty do Hostěnic byl o něco méně příjemný, protože vedl po asfaltové cyklostezce a trochu se přidala únava. Prošly jsme Hostěnicemi, kde jsem pak viděla skupinku kolegů, kteří se ptali na cestu nějakého domorodce. Takže jsem se přidala k nim a naštěstí jsme dorazili na další kontrolu. Následovalo klesáni na Hádek a pokračovalo se zase příjemnou cestou podél Říčky k Ochozské jeskyni, tam jsme byly asi ve dvě hodiny, a dále. Tam se mi nějak vlila krev do žil, i když jsem plánovala další přestávku, pokračovaly jsme dál, minuly jsme další kotrolu a stoupaly po cestě k chatové osadě po pořadatelském značení. Naštěstí jsme se neztratily a došly opět k Horákovské myslivně. Dále už jsme se vracely stejnou cestou. Jelikož jsem ráno nedávala moc pozor, kudy jdeme, byla jsem ráda, že v Podolí šel kdosi přede mnou a já mohla jít za nimi, jinak bych asi nevěděla kudy :D Cestou po cyklostezce jsem si už přála, ať už jsem v cíli, běhěm stoupání do kopečku do Šlapanic jsem ucítila puchýř na noze, ale už to byl naštěstí kousek a po příchodu do cíle v 16 hodin 44 minut, jsem šla nahlásit, že jsme tu, nechala si zkontrolovat povinnou výbavu a šla jsme to probrat se Zuzkou, která už odpočívala u stanu.

V neděli ráno už byly vyvěšeny výsledky, byly jsme celkově 16. z 23 žen v mladší kategorii, ze všech 55 účastníků midu jsme byly 33. Trať jsme zvládly za 8 hodin 26 minut.

Počasí se moc vydařilo, nepršelo, svítilo slunce a nebylo vedro. Roxy mě příjemně překvapila, pěkně táhla a i když se v půlce trasy tvářila, že už nemůže a tahat nebude, leda z kopce, ke konci zase zabrala. Na psy byla hodná, občas je dokázala i ignorovat. Měla asi jenom dva čichací záchvaty, kdy lítala kolem jak splašená, ale jinak byla v klidu. Já jsem si dokázala, že dovedu ujít i více něž dvacet kiláků :D a Roxy zase měla dobrou socializaci. Fakt se unavila, v neděli už jen tak polehávala na bytě a zpáteční cestu ve vlaku celou prospala. Snad se mnou bude chtít příště jít!

Moje FOTKY

Fotky u textu jsou od Zuzky, TADY jsou všechny její fotky, kde taky někde jsme :))

 

22.-24.7.2011 Stopou strejdy Šeráka, 96 km

Troufla jsem si na long, a tak jsme ve čtvrtek odpoledne vyjíždely s Roxy do Lipové-lázní. V Zábřehu jsem přistoupila do vlaku, kde už byla Zuzka se Sandy, takže cesta pěkně uběhla. V areálu Miroslav jsme si postavily stany, přitom stále pršelo. Večer nás pořadatelé přivítali a nachystali nám raut. Spát jsme šly docela brzo a v noci mě stále děsil vytrvalý déšť a vítr. Dokonce se mi zdálo o tom, že přestalo pršet a všechno už pěkně vyschlo. No kéž by! :D

Ráno pořád lilo, tak jsem vytáhla pláštěnku. Posnídaly jsme a sbalily se a až před sedmou, kdy byl hromadný start, jsme šly na veterinární kontrolu. Než kdesi cosi, vyšly jsme společně se Zuzkou a Sandy asi v 7,20. První pocity byly takové, že mám těžkou krosnu a že všichni strašně spěchají :D V botách jsem měla mokro už od předešlého dne, tak jsem si nadávala, že pořád nemám nové nepromokavé. Trasa vedla na Šerák, takže pořád do kopce. Vytáhla jsem si trekové hůlky a i když mě Roxy táhla, tak jsem šla pomalu a míjeli nás další lidi. Když jsme konečně vylezly na vrchol (7 km), udeřil nás ostrý vítr. Zalezly jsme do hospody na kontrolní razítko a mně se vůbec nechtělo pokračovat dál. Mrzly mi ruce a hůlky jsem zase schovala. Scházelo se do Ostružné a z kamenité cesty se kvůli dešti stal potok. Z bot jsem měla průtokáč a nedovedla jsem si představit, že v nich ujdu dalších devadesát kiláků. Zuzka mě podporovala, že to přece nemůžu vzdát po prvních kilometrech. Tak jsem si říkala, že to zabalím až později a ještě kousek půjdu. Ještě že trasa nevedla přes hřeben, v Ostružné (14 km) už aspoň nebyla taková kosa. Dále jsme stoupaly k Císařské chatě (18,5 km), kde jsme si pod střechou odpočívadla daly sváču a pokračovaly na Smrk (22 km). Cesta byla samé rašeliniště a pěkně jsme se propadaly, všude bylo mokro.. Žlutá značka nás dovedla až k jeskyním Na Pomezí (33,5 km). Pauzu jsme si daly na zastřešené autobusové zastávce, což bylo super, protože pořád pršelo. Fakt jsem uvažovala, že to sejdu do Lipové a skončím. Roxy se schoulila a klepala se zimou a mě pořádně bolela záda od krosny. Pochybovala jsem, že zvládnu ještě dvakrát tolik, byly jsme teprv mírně za třetinou..

Rozhodla jsem se, že to zkusím dál. Tak jsme se Zuzkou pokračovaly, Roxy zase ožila, když se hýbala, a došly jsme k Arnoštovu krmelci, U Mnicha, k Enhuberovu náhrobku, Jitřnímu a Večernímu pramenu (38 km). Roxy už asi nudila dlouhá cesta a dokonce zvedla ze země klacek a chtěla si hrát, to normálně nedělá :D. Pořád jsme tak pomalu šly, měly jsme to ještě kusisko k jeskyni Na Špičáku (46,5 km). Tam už jsme byly opravdu unavené, daly jsme pauzu. Aspoň už přestalo pršet, konečně jsem sbalila pláštěnku, přioblekla se, protože už se ochlazovalo, a daly jsme sobě i psům večeři. Vyšly jsme v čtvrt na deset, to už se stmívalo a mířily jsme do Písečné (48,5 km). Značky se s čelovkou hledaly o poznání hůř, chvíli jsme si myslely, že jsme se ztratily, ale dohnali nás další kolegové a my jsme se zařadily za ně :D. Došly jsme k Chebzí (51,5 km) a stoupaly lesem k Pramenům Javorné (53,5 km). Roxy už měla dost a začala si lehat. Taky už jsme potkávaly bivakující dogtrekaře a taky si začaly vyhlížet místo na bivak. Kolem půlnoci jsme našly jakžtakž rovný nepromočený plácek u cesty, rozložily izotermické fólie, převlekly se a ulehly. Psi se samozřejmě zachumlali do spacáku, my se Zuzkou jsme noc víceméně proklepaly.

Kolem půl páté jsme se začaly balit, posnídaly jsme a po páté jsme vyrazily dále. Byla ještě kosa, ale vylézalo sluníčko! Ale Sandy začala kulhat, takže náš další záchytný bod byl dojít do Rejvízu a uvidíme. Roxy se mi taky nezdála úplně odvázaná z toho, že zase jdem, navíc nemáchala ocasem, asi syndrom mrtvého ocasu z prochladnutí.. Tak jsem uvažovala (zase), že to kdyžtak taky zabalím. Došly jsme k Čertovým kamenům (58,5 km) a vystoupaly si krpál k rozhledně Zlatý Chlum (59,5 km). Následovala docela pohodová cesta k Bílým skálám a Chlapeckým kamenům do Rejvízu (64 km). Tam byl otevřený kiosek, takže jsme se s chutí občerstvily. Sandy nožku rozchodila, takže jsme mohly pokračovat a v tu chvíli bylo jasné, že už to nějak dojdem. Na Kazatelnách (68,5 km) už se každý kilometr vlekl a zase jsme pauzírovaly. Psi okamžitě usínali, my jsme si nasbíraly pár borůvek. Opočinek jsme si dopřály i u Kristova loučení (72,5 km). Psi si zase schrupli na sluníčku, my jsme se taky trochu nahřály a vyvětraly nohy. Já jsem se přezula z mokrých pohorek do sandálů a zase jsem vytáhla hůlky, protože začínaly bolet nohy. Po cyklotrase jsme pomalu scházely k Adolfovicím (87,5 km). I když zbývalo do konce už málo kilometrů, o to víc se vlekly.. Roxy asi kvůli tomu asfaltu taky trochu kulhala, tak jsem to chtěla rychle dojít, ať je pokoj. Jenže to nějak nešlo, fakt mě trápila ta záda, Zuzky Sandy by taky pořád opočívala, takže jsme zase spočly. Z Adolfovic jsme po takové štěrkové cyklostezce mírně stoupaly nad Bobrovník (91 km). Tenhle úsek byl fakt k zblití a za každou zatáčkou už jsme čekaly rozcestník, který se dlouho neobjevoval. Roxy popadl rapl a kňučela mi, že vidí ptáčka a chce ho ulovit a zběsile čuchala, tak nevím, možná tam prošlo i nějaké jiné zvíře. Nad Bobrovníkem byla lavička, na kterou jsme se zhroutily. Sbíraly jsme poslední síly na poslední kilometry. Když jsme se po chvíli zvedaly, nohy byly ztuhlé a sotva jsme chodily :D Pokračovaly jsme po žluté dolů a nějak se nám to nezdálo. No šly jsme špatně, ale už jsme se nevracely. Sešly jsme ke kempu Bobrovník a přes celou Lipovou jsme došly k mostu, kde už jsme to znaly, a došly do Miroslava. Slunko už se pomalu schovávalo za kopec, ale hlavně, že jsme ještě došly za světla a v jakžtakž zdraví v 19.42. Vytáhly jsme povinnou výbavu a šly se vybalit do stanu. Roxy dostala večeři a zalehla, mě potěšila teplá sprcha a jídlo v hospodě. Spát jsme šly po desáté a spalo se mi dobře :D

Ráno jsme v osm odjely na perličkovou koupel, v deset bylo vyhlášení, po kterém jsme si zašly na oběd a sbalily se. Odjížděly jsme vlakem v jednu.

Závod nedokončila spousta závodníků a já se jim vůbec nedivím. Celkově jsme se Zuzkou na 29.-30. místě a v kategorii mladších žen 7.-8. s časem 36 hodin 42 minut. V pátek jsem to fakt viděla bledě, ale nakonec myslím, že počasí ještě nebylo nejhorší, hlavně, že nepršelo na bivak a sobota už byla paráda.

Děkuju Zuzce, že mě podporovala a šla se mnou, i když kvůli mně pomalu, bez ní bych to určitě neušla. Taky hlídala trasu a kontroly a fotila. Opět chválím Roxy za tahající podporu a parťáctví a že statečně šlapala se mnou.

Zuzčiny fotky jsou TADY použila jsem je i u textu.

 

5.-8.4.2012 Šlapanický vlk Moravským krasem, 82 km

Jako vždy na poslední chvíli jsem se rozhodla přihlásit na long. Výhodou bylo, že už to ve Šlapanicích znám, trať je kratší, převýšení kolem Brna malé.. tak že to zkusím. Po krásných teplých dnech se ve čtvrtek ochladilo, pršelo a byla mlha. Byla jsem domluvená na společné cestě z Valmezu s Janou, vyjely jsme kolem půl páté a ve Šlapanicích bylo naštěstí sucho a trochu i sluníčko, ale vítr. Bylo tam ještě málo lidí, tak jsem postavila stan a šla se zaprezentovat. Trať měla 82 km, byl to okruh kolem vodní nádrže Opatovice. Vedla i dost po pořadatelském značení, tak jsem doufala, že se neztratím. Protože počasí mělo být všelijaké, napadaly mě myšlenky, že když bude nejhůř, zkusíme to ujít vcelku bez bivaku. Po mítinku jsme šly kolem desáté venčit a spát.

Ráno jsem se vzbudila v půl sedmé a tak v klidku a pohodičce jsem se chystala. Startovaly jsme v 7,55. Bylo relativně teplo a nepršelo. Cesta vedla klasicky do Bedřichovic a Podolí, pak mezi polem a lesem k Horákovské myslivně. Předbíhalo mě pár lidí, tak jsem usoudila, že bych neměla jít vycházkovým tempem, ale trochu zrychlit. Scházelo se do Mokré-Horákova, kolem cementárny až na Vildenberk (12 km). Trasa byla pěkně značená, většinou rovinatá po širokých lesních cestách, takže se šlo pěkně, kilometry ubíhaly. Prošly jsme okrajem Vítovic (20 km), Olšan, Nemojan (28 km) a kolem rybníku Chobot do Pístovic, rozcestí Na Mlýně (32 km).

Vyšly jsme i na rozhlednu Chocholík, pak jsme měli sejít do Opatovic a Dědic (40 km), trochu jsme se s kolegy ztratili, a sice jinou cestou, ale přece, jsme došli na další kontrolu, kde jsem doplnila vodu a pokačovaly dále po červené značce vedoucí do Rychtářova. Lebedila jsem si, jak už jsme za půlkou, bylo asi půl páté. Ale při ponožko-převlíkací pauze jsem na noze objevila puchýř. Tak jsem ho zalepila, ale už to šlo ráz na ráz. Začala mě bolet pravá pata, levá pata, chodidlo pod prstama, levý palec.. Našlapovala jsem opatrně a šla pomalu. Prošly jsme Rychtářovem, a pokračovaly kolem zřícenin Hrádek a Kuchlov (51 km) do Ruprechtova. Tam už se kilometry vlekly, smrákalo se, ochladilo se a začalo kapat. Kolegyně přede mnou se stavovaly do hospody a já jsem marně hledala pokračující modrou značku. Nakonec jsme ji s dalšími lidmi našli a já se držela za nimi, ať už se neztratím. Ale šli rychleji, pořád pršelo, tak jsem nasadila krosně pláštěnku, ať mi ještě nedejbože nepromokne spacák, já jsem to vydržela v bundě, a šly jsme do Rakoveckého údolí (59 km). Tam mě přepadaly deprese, nohy našlapující na kamínky bolely a bála jsem se, že po tmě ztratím značku. Naštěstí neztratila, ale rozhodla jsem se, že až dojdu do Bukovinky, zajdu do první hospody, kterou potkám! Doplazily jsme se tam kolem desáté, vlezla jsem do hospody a tam samí štamgasti a žádný dogtrekař, jak by se dalo očekávat. Ale nevadí, mohla jsem tam se psem, dala jsem si malé zelené pivo a čajíky a bylo mi hezky teplo. Trochu mi vyschly věci i Roxanka a mně se tááák nechtělo zase do té zimy, nejraději bych bivakovala v hospodě, kam už se scházeli i další dogtrekaři. Ale bylo přede mnou ještě asi 20 km, a motivovala mě představa, že se rozplácnu ve stanu a bude mi pěkně.. Tak jsme se v půl dvanácté vyvalily a pokračovaly na Malou Říčku (64 km). Dokonce jsem se po chvíli chůze zahřála a i nohy mě bolely méně. Ale jen na chvíli :D Scházelo se k potoku, ten pak bylo třeba asi na třech místech nějak přejít, normálně to člověk přeskočí, ale dopad na zapuchýřovanou nohu by asi příjemný nebyl, tak jsem nadávala a hledala, na co šlápnout a nesklouznout, protože Roxy jakožto pokusný králík byla vyslána na kmen, ale sesunula se z něho, takže já jsem to samé neriskovala. No nakonec se našel vhodný kámen nebo kus dřeva a bylo to za námi. Následovala cesta bahnem, taky žůžo. Z Malé Říčky se šlo do Hostěnic, tam jsem si chvíli nebyla jistá správnou cestou, takže jsem chodila tam a zpátky, nakonec jsem dala na kolegy a po delší době naštěstí objevila značku vlka. Cestou přestalo pršet a měsíc ozařoval cestu, takže už nebyla tma jak v pytli, ale zato byla mlha, vlhko a kosa jak sviňa. Takže pokud to cesta a nohy dovolily, šla jsem co nejrychleji a máchala rukama, ať se trochu zahřeju. Po očku jsem sledovala terén kolem cesty, kdyby se náhodou dalo někam zapadnout. Ale vzhledem k tomu, že mi byla kosa i za chůze, tak na tenké alumatce, ač zachumlaná ve spacáku, bych asi zmrzla úplně, navíc pak to ještě všechno sbalit.. pokračovala jsem dále. Roxy byla v noci akčnější než ve dne, čenichala a občas mě zatáhla někam ke kraji cesty, fakt nebrala ohled :/ Z Hostěnic se šlo pěknou cestou, ze které se nedalo nikam ztratit na Mokerskou (74 km) a Horákovskou myslivnu, a pak už hurá stejnou cestou jako ráno do cíle. Sem tam jsem dala krátkou pauzu na napití a müsli tyčku, přidávala se i únava, ale nemohla jsem pauzírovat dlouho, nebo bych zmrzla. Taky rozchodit nohy pak bylo horší. Ještě na cyklostezce do Bedřichovic jsem se usadila na kameni a upadala do mikrospánku, ale pak už jsem to musela dojít. Roxy mě aktivně vytáhla do kopečka ke cvičáku a mě popadala euforie, že už to bude za námi. Bylo před šestou.

Vytáhla jsem povinnou výbavu, dobelhala jsem se do stanu, nakrmila Roxy a šla do spršky. Když jsem vylezla, už bylo úplně světlo, tak se mi pak nespalo moc dobře, nějak mě únava přešla. V sobotu jsem se bavila celý den spánkem, jídlem, procházkami na záchod a venčením Roxy. Ta malá sviňka lítala, jak kdyby nikde nebyla. Ale když se nic nedělo, tak se schoulila do klubíčka a taky spinkala. Ale zase na druhou stranu jsem ráda, že se nějak nepřetáhla..

V neděli jsem se pomalu balila, koukala na vyhlášení a zase balila a pak už šla na trolejbus do Brna a vlakem k Pepovi, který se za mě pár dní styděl, že chodím jak retardovaná, a pak dom.

Sumasumárum, došly jsme v čase 21 hodin 50 minut a byly na 7. místě z 30, respektive 27 mladších žen, které došly. Asi náš životní výkon :))

Moje FOTKY

Fotka od Žufrikteamu:

 

10.-13.4.2014 Šlapanický vlk Moravským krasem, 84,5 km

Moc jsem se raději nezamýšlela a odeslala přihlášku na dogtrekking, ať mám taky zase nějaký zážitek. Později jsem toho začla litovat, že jsem přece hrozně lenivá, nejsem vůbec ve formě, že to bude katastrofa a bude mě všechno bolet. Jediné, čeho jsem se nebála, bylo to, jak to zvládne Roxy.

Nicméně jsme tedy ve čtvrtek vyjely do Šlapanic, byly jsme tam asi v půl sedmé, na place teprv asi tři stany, tak jsem  postavila příbytek a čekala na prezentaci. Při té jsem zjistila, že trať bude 84,5 km dlouhá a bude to okruh severním směrem.

Po mítinku jsme vyvenčily a šly zalehnout, za stanem nám štěkali psi, byla celkem zima, že se i Roxy klepala a vlezla mi do spacáku, pak odmítala vylézt, takže jsem se nemohla ani pohnout a převalit a moc jsem se nevyspala.

Ráno jsem vylezla o čtvrt na sedm, proběhly ranní přípravy a poté jsme se s Roxy postavily do fronty na start. Vyšly jsme v 7,43 hodin. Trasa vedla netradičně směrem na Tvarožnou, vysvítalo sluníčko a už nebylo tak mrazivo, ale celkem příjemně. Prošly jsme ještě přes okraj Pozořic a už jsme byly v lese a uháněly si to na Vildenberk (13,5 km), libovala jsem si, jak je krásně, sluníčko svítí a hřeje, v lese je krásně zeleno.. Pokračovaly jsme střídavě po turistických značkách a po pořadatelském značení na okraj Olšan (23 km). Zrada byla v tom, že mě už po 18. kilometru začly bolet nohy. Zejména levá. Zděsila jsem se toho, že už mi tam naskákaly puchýře a radši jsem se na ně ani nedívala. Ale následující kilometry mi to v hlavě šrotovalo, co si počnu dál, za sebou jsem toho ještě měla málo, před sebou hodně, uvažovala jsem, že tentokráte asi vzdám a nechám se odněkud odvézt. Trasa mířila do Račic. Celá vydeptaná z toho, že mě nohy bolí už zkraje treku a přede mnou jsou ještě desítky kilometrů jsem kolem poledne před Račicemi zasedla a dala aspoň svačinku. Na nohách jsem neshledala puchýře, spíš jen otlaky, které ale nebolely o nic méně. S plným žaludkem už se ale radostněji pokračovalo do Rakoveckého údolí (30 km). Následovalo stoupání na Černov, při kterém jsem si zanadávala, protože cesta připomínala močál.

Pokračovaly jsme Kateřínským údolím (35 km) do Ruprechtova a za mlýnem jsme zahly směrem k vojenskému újezdu Březina. Následovala další svačící pauza kolem páté hodiny a opět trochu více elánu do dalších kilometrů. Už jsem si v hlavě přemítala, že budu v půlce a těšila jsem se na další kontrolu před Kulířovem (46 km). Pořád jsem si říkala, že při nejhorším můžu zabivakovat a dalš den to prostě nějak po malých kouskách dojít. Pokračovala jsem volnějším tempem přes pole na cestu mířící k Lipovci. Tenhle úsek mé nohy už totálně dorazil a velmi jsem proklínala nebohou vesnici. Nicméně tam byla další kontrola (52 km), taky hospoda, kde jsem si doplnila pití, protože už mi téměř došlo a připojila jsem se k Hance s hovawartkou Kesi. Vyšly jsme z vesnice, slunce už zapadalo a my jsme po zelené scházely do lesa. Ještě Senetářovem jsme prošly bez čelovek, na další cestu jich už ale bylo třeba. Fičely jsme honem lesem, cílem bylo co nejrychleji se dostat do Křtin a odpočinout si v nějaké hospodě. Cestou se nám občas ztratily značky, to nám pak velmi pomohla Hančina GPS. Mně v postupu dopředu dost pomáhala Roxy, večer se jí v přírodě velmi líbilo, občas lítala, kde neměla, ale jinak mě neúnavně tahala kupředu, bez ní bych asi přešlapovala na místě. Přes Budkovan a Liščí leč (64 km), jsme se dostaly do Křtin a zapadly do hospody. Bylo tam krásně. Teplo, horký čaj, pojedla jsem si další sváču, nohy trochu odpočaly a pak nechtěly do bot.. ale o půlnoci jsme se zvedly a pokračovaly do finiše. Přioblekla jsem se v očekávání mrazivé noci, ale kupodivu bylo docela přijatelně, místy teplo, místy trochu chladněji, ale čekala jsem to horší. Mířily jsme do Hostěnic a pak k myslivnám (78 km). Tam už jsem si opravdu přála být už v kempu, ve sprše a pak ve stanu.. už jsem toho měla plné zuby. Musely jsme ale ještě nekonečnou cestou po poli sejít do Podolí. Myslela jsem, že už to fakt nezvládnu a někde dám pauzu. Ale ony ty nohy stejně bolely i po pauze, takže  nezbývalo, než zatnou zuby a už to ujít až do konce. Do kopce ke cvičáku mě Roxy vytáhla a na cílové rovince ke cvičáku už mě popadala euforie a pořád jsem nechápala, že jsem to fakt celé ušla... Došly jsme někdy ve 4,21 hodin. Hupsla jsem do sprchy, objevila puchýř na patě, a šly jsme s Roxy spát. Pěkně se nám spalo...

Obrovský dík patří mé noční spoluputovnici Hance, pomohlo mi to psychicky i orientačně, sama bych ve tmě bloudila do rána... a samozřejmě Roxy, je fakt úžasná, nevím, kde bere tu energii, moc mi svým makáním pomohla. Počasí vyšlo krásně, konečně jednou ani nekáplo! Nakonec mě mrzí jedna věc, že jsem více nefotila :(

Sobota už byla ve znamení odpočinku, ani Roxy moc netoužila po dlouhých procházkách, ale hned po příchodu si zase lehla a spala. Přes den bylo krásně teplo, tak jsme se nahřívaly. Nakonec jsem se odpoledne rozhodla, že se sbalím a pojedu za Pepou, že už se mi tam nechce být další noc.

Náš výsledek je nakonec 14. místo z 27 žen v naší kategorii, čas 20 hodin 38 minut. Úplně celkové jsem 40. ze 76 účastníků, ti lidi jsou teda rychlíci :)) FOTKY

24.-27.7.2014 Stopou strejdy Šeráka, 95,5 km

Po třech letech jsem zatoužila znovu navštívit místo činu, veškerá příkoří z minula byla zapomenuta a já se s chutí přihlásila na závod. Nejsem na tom s fyzičkou stále nijak skvěle oproti začátku sezony, ale aspoň jsme si minulý týden daly nějaké šumavské kopečky. Ve čtvrtek tedy započala příprava a následoval odjezd ve tři hodiny směr Valmez, Olmik a Lipová. Vše klaplo, jak mělo, a s pár dalšími kolegy jsme v sedm vyšly k základně na Miroslavu. Počasí bylo ok, předtím pršelo, tak bylo mokro, ale na stavění stanu nepršelo, to bylo hlavní, takže jsme se mohly ubytovat, zaprezentovat, zhrozit se nad mapou trasy a vyslechnout si mítink. Mezitím se spustil déšť. No zatím pršet mohlo, akorát jsem měla navlhlou bundu a gatě. Po rautu jsem šla spát, nějak mě z toho cestování a přemýšlení nad tím, zda mám všechno, rozbolela hlava.

Nespalo se mi nic moc, ale bolest hlavy byla fuč, ve stanu a spacáku teplo a pomalu byl kolem šesté hodiny čas vstávat a balit se. Nacpala jsem do sebe připravenou kaši z domy, Roxy zblajzla grancle s vodou, dobalila jsem poslední věci a zatímco včas připravení závodníci s úderem sedmé hodiny vystartovali, já jsem ležící Roxy odmítající se zvednout oblíkla do postroje, sebe do sedáku, ještě přidělat alumatku ke krosně a hurá jdeme taky. Takže jsme krátce po sedmé vyrazily do kopce na Miroslav. Roxy se tuze nechtělo. Z Miroslavu jsme sešupem zklesaly na Javořík na první kontrolu. S pár lidmi kolem sebe jsme mířily do Lipové a pak k Pomezí. Pak jsme šly cestou, kterou jsme šly i minule přes Arnoštův krmelec (9,5 km), Jitřní, Večení pramen, na Bílé kameny (18 km). Pěkně jsme přešly přes vrcholek a dál po modré k jeskyním Na Špičáku (22 km). Tam byly lavičky a bylo právě poledne, tak jsme daly svačící pauzu. Pokračovaly jsme přes Písečnou. V dědině vedro, Roxy se smočila v řece a pak jsme mohly vydatně stoupat k pramenům Javorné (29 km). Začlo trošku kapat, naštěstí zase přestalo, tak to bylo jen takové mírné svlažení. Šly jsme po cestě do Rejvízu, tím prošly a pak mířily po zelené cestě ke zlarotudným mlýnům (39 km). Tam jsem si zavzpomínala na dovču před osmi lety, kdy jsme mlýny navštívily s mamkou. Po žluté jsme došly na Hadí louky, cvakly kontrolu a svalily se kousek dál ke stromu k odpočinku. Mohlo být už kolem páté hodiny, za sebou jsme měly kolem 40 km. Vyvětrala jsem nohy, pojedla a šupky dupky dále, dokud je světlo. Trochu jsem začínala mít obavy nad ubývajícím pitím, přeci jen jsem ještě potřebovala na večer i na ráno... Trasa nám vedla přes Edelštejn a kousek a za ním krásná studánka s vydatým pramenem, to jsem jásala štěstím, pořádně se napila a doplnila vodu. A když jsem měla plné flašky, tak jsme samozřejmě stoupaly přes kameny na Hřeben (46 km). A pak scházely sešupem do Horního Údolí. Tam byl krásný kostelík, za večerního sluníčka pěkně osvícený. Čekal nás výstup na Koberštejn, ale ten teda byl! Hůlky jsem bodala metr nad sebe. Sestup už byl o něco lepší, pomaličku, ještě jsem si při tom i stíhala volat, tak jsem na to aspoň moc nemyslela. Přes stromy už byl vidět krásný západ slunce. U Opavské chaty (56 km) jsme se napojily na žlutou a už se šeřilo. Už jsem pak moc neviděla na značky a když jsem si pak vytáhla čelovku a posvítila jsem si na zelenou, tak jsem se zděsila, že jsem se ztratila a radši jsem šla prozkoumat les, nenašlo-li by se tam pěkné místěčko na ubytování. Když jsem sesbírala klacíky a odkopla šišky, tak jsem měla celkem pěkný rovný plácek na jehličí. Roxy si hned hloubila pelech, ale když jsem roztáha folii a alumatku, hned si lehla na ni. Tak jsem ji odpravila, ještě jsem pojedla, převlíkla se a říkala jsem si, že je to fajn, že jsem se ztratila, že aspoň kolem mě nebudou chodit lidi. Jenže nějací lidi chodili. Roxy mi ležela u noh a když viděla světla čelovek, tak začla bafat. Tak putovala do spacáku, kde na nic štěkat nemohla. Bylo to fajn, ve spacáku mi bylo teplo, tak jsem tak lehce dřímala a už bylo po půlnoci, pak už Roxy bylo vedro, tak vylezla a já jsem ji radší dala na vodítko, tak mi aspoň zvenku hřála záda a ještě jsme chvíli ležely... Pak už se trochu rozednívalo, bylo čtvrt na pět. A mně se jak na potvoru ještě nechtělo vstávat. Tak jsme to ještě chvíli odkládaly, ale pak už jsem musela jít. Nohy trochu zregenerovaly, jen jsem pořád cítila ramena z popruhů krosny. Z našeho brlohu jsme vylezly ve čtvrt na šest, kouknu na onu osudnou značku a ona to žlutozelená cyklo. A o kus dál naše normální žlutá! Takže jsme byly správně a kousek dál už byl rozcestík Kristovo loučení. Takže jsme první den došly na 58. km.

Ráno bylo pěkně slunečno a docela teplo. záhy jsem svlíkala flísku. Pěšinka vedla borůvčím trochu do kopce a občas byla promočená, takže tak byly i mé botky. Přešly jsme Pásmo Orlíka, Jelení loučky, Lysý vrch (63,5 km). A pak jsme po modré klesaly a to tak, že hodně prudce. To si nepamatuju, že bych někdy šla tak strmo dolů. Roxy musela být hodná, nějak jsme to zvládly bez kolize a došly do Bělé. Tam v údolí byla ještě kosa, tak jsme rychle přešly a pokračovaly na druhou stranu, kolem Studeného potoka k Vysokému vodopádu. Tam to bylo pěkné a i bych si to užila mít na sobě jen malý batůžek a nemít v nohách skoro 70 km :D No bylo to tam ale krásné, malé vodopádky, cesta vedla občas strmě nahoru, občas místo cesty potůček. Nad vodopádem byly takové lavičky na sluníčku, tak tam jsem se konečně vyvalila, vyvětrala namoklé nohy a sbírala síly na další cestu. Když jsem je sebrala, tak už to bylo na Švýcárnu (73.5 km) celkem v pohodě, až mě to překvapilo, že už tam jsme. Dala jsem si tam kofču, doplnila vodu, převlíkla se do kraťas a konečně na následující hřebenovku vytáhla foťák. Myslím, že to nejhorší už jsme měly za sebou a šly jsme tedy dále po červené. Akorát jsme potkávaly dost turistů, což bylo naprd. Jinak cesta byla fajn, občas kameny, občas dřevěné chodníčky, které by už taky zasloužily spravit, občas širší pěšiny. V poledne jsme stoupaly z Červenohorského sedla (80 km) a to už Roxy bylo horko, potůčky už nikde. Tak jsem se jí snažila domluvit, že čím rychleji půjdem, tím dřív dojdem a odpočinem si. Zase nás cestou postrašilo pár kapek, ale zase to přestalo. Ještě jsme kousek dál pauzly a dala jsem si chlebový oběd, před Keprníkem jsem preventivně vyvětrala nohy a převlíkla ponožky a šupšup na Šerák (89,5). Byly jsme tam něco po druhé hodině, užuž jsem se viděla skoro v cíli, ale ještě nás přeci jen 6 km čekalo.. a pořád z kopce, trochu mě bolely kolena, ale už mě popoháněla touha být v cíli (95,5 km). Toho jsme se dočkaly, došly jsme v 15 hodin 48 minut. Juchuchů.

Roxy šla chrnět do stanu, já do studené sprchy a pak jsme odpočívaly. V osm jsem šla na pivo do společnosti a před jedenáctou jsme vyvenčily a šla jsem spát a spalo se mi dobře. Vstávala jsem až v osm, kdy už se do stanu opíralo sluníčko a bylo v něm dusno. Po snídani jsem se trochu začla balit, trochu jsme se prošly, v deset bylo vyhlášení, pak jsem dobalila stan, ze kterého Roxy nechtěla vylézt. Ještě jsem si dala polívku a pak jsme šly s holkama na vlak, protože už se chmuřilo. Po cestě trochu kapalo a pořádně se rozpršelo až když jsme byly na vlakovém, to jsme měly štěstí! Pak následovala zase náročná ubíjející cesta dom, vedro, plno, bágly, nic moc. A pak nás vyzvedl ve Studénce Pepa a už jsme byly do pondělka u něj, tak Roxy samozřejmě na večení procházce po poli jak urvaná z řetězu, ale jinak doma polehávala. Tak jsem ráda, že vyšlo počasí a vše jsme ve zdraví zvládly.

Co se týče výsledků, dopadly jsme lépe, než jsem čekala, celkově 37. místo ze 75 lidí, co došli, a z 93, co se zúčastnili, a v kategorii 9. místo z 21 mladších žen, které dokončily, celkem nastoupilo 29. Čas 32 hodin, 48 minut. MAPA, pár FOTEK

 

21.-23.7.2016 Stopou strejdy Šeráka, 93,5 km (71 km ujito)

Dogtrekking jsem ani letos neplánovala, ale po té, co jsme na sebe narazily s Vanesou, která jít chtěla, a naskytla se tedy možnost se s nimi svézt autem, to ve mně taky začlo hlodat. Zařídila jsem si volno v práci a pak nebylo co řešit. Natrénováno jsme měly letos méně než obvykle, s hrůzou jsem zjistila, že žádný letošní výlet neměl přes 20 kilometrů :D Nicméně za to dobrodružství mi stálo za to se přihlásit a ve čtvrtek odpoledne jsme mohly vyjet do Lipové do areálu Miroslav. Přijely jsme akorát po dešti, než se sešeřilo, postavily jsme stany a v devět byl mínink a raut. Trasa měla letos 93,5 kilometru a vedla přes Králický Sněžník, kde jsem nikdy nebyla.

Ráno se mi moc nechtělo vstávat, vykulila jsem se někdy v půl sedmé a Vanesa s Roxy už byly připravené, já se v rychlosti taky připravila, donutila svoji Roxy vylézt ze stanu a asi ve čtvrt na osm jsme mohly vystartovat. Bylo docela teplo a svítilo sluníčko. Čekal nás zahřívací kopeček na Miroslav a pak sešup na Javořík. Poté jsme se po neznačené nenáročné cestě dostaly až na K1 (11 km) na Keprnický potok. A pak bylo jasné, že jsme opravdu v horách a Jeseníky nejsou pro žádné bábovky :D Výstup na Točník byl totiž fakt náročný a cestou jsme musely dát pár přestávek na vydýchání. Výhled byl ale parádní. U Kamenného okna, K2 (16 km) jsme si schvácené udělaly svačící pauzu a mohly pokračovat po hřebeni na Keprník a Šerák K3 (21,5 km). Tam jsme byly asi ve 14 hodin, daly další pauzu na kolu a sedělo se příjemně, bylo pěkně teplo. Čekal nás sešup do Ramzové, pokračovaly jsme na Petříkov K4 (29,5 km) a pak zas nahoru a dolů na okraj Ostružné, Continental K5 (31,5 km). Tam jsme byly kolem 18. hodiny, daly svačinku, ale Vanesa byla dost vyčerpaná a jelikož jí to dneska nešlapalo, rozhodla se pro odvoz a konec. S Roxy jsme pak neohroženě pokračovaly dále ke Starému Městu, ať do tmy ujdeme co nejvíce. Po loukách před Starým Městem se šlo dobře, večerní sluníčko pěkně osvětlovalo krajinu. Do města (41,5 km) jsme dorazily po osmé hodině a měli tam pouť a koncert, tak honem rychle pryč od toho ruchu :D Mířily jsme na Štvanici a pak na sedlo. To už se stmívalo, na louce jsme dokonce spatřily jezevce! Roxy z toho byla celá pryč a na noc se pěkně rozdivočila :D Schovala jsem foťák, vytáhla čelovku a pokračovaly jsme směr Králický Sněžník. Nechtěla jsem jít moc za tmy a taky už ubývaly síly, tak jsem si říkala, že to kdyžtak před Králičákem někde zabalím a zabivakuju. Prošly jsme Nad Štravnicí K6 (48,5 km) a pokračovaly celkem příjemným stoupáním po žluté Pod Ludmilou. Nějak jsem se rozešla a ani nebylo kde bivakovat, tak jsem se rozhodla dojít až na Králičák. Jedinou starost mi dělala voda, která mi došla a já doufala, že u pramene Moravy bude možnost si ji doplnit. Taky nahoře začlo foukat a musela jsem se přiodít. Tak jsme pokračovaly a nemohly se dočkat pramene Moravy a vrcholu. U pramene se mé přání vyplnilo, voda šla pěkně doplnit a mohla jsem se konečně pořádně napít. K vrcholu už to byl jen kousek a my tam byly přesně o půlnoci K7 (55,5 km). Pěkně svítil měsíc. A taky čelovky nějakých dalších závodících kolegů, které jejich závod vedl v protisměru. A tak jsme po zelené značce po českopolské hranici slézaly z Králičáku, vyhýbaly se protijdoucím závodníkům a pěkně jsem si zanadávala na strmé cestě po kamenech a občas v močálech. Ještě jsme cestou vyplašily nějakou vysokou, tak zase vzrůšo, občas uslyšely zabafat nějakého psa již bivakujících dogtrekařů a jelikož se do nás už dávala únava, rozhodla jsem se co nejdřív zabivakovat. Jakmile přestala být cesta tak strmá a v lese to vypadalo na rovný plácek, zanořily jsme se do něj, vytáhla jsem věci a mohly jsme ulehnout. To bylo asi čtvrt na dvě a byly jsme před Hlubokou Jámou.

Spaly/ležely jsme asi 4 hoďky, pak už nás probudilo světlo a ve čtvrt na šest jsme se pobalily a pokračovaly dále. Z Hluboké Jámy se krapet stoupalo a měla jsem už o dost méně sil a šlo to pomalu. Za Kladským sedlem (64 km) se zase pokračovalo po hranici, všude bylo borůvčí a jak jsem se jednou zastavila a začla sbírat, Roxy si lehla a už nechtěla vstanout. Nabídla jsem jí borůvku a slíbila jí, že dojdem na Rudawiec (Polskou horu) K8 (70 km) a tam si dáme větší pauzu. Tak jsme tak seděly, všem jsem napsala, že jsme na 70. km, zbývalo nám už jen 23,5. Pak už mě nebavilo sedět a že půjdem, ať dojdem co nejdřív. Jenže Roxy se zas nechtěla zvednout a když jsem ji donutila, tak kulhala. To bylo zlé. Popošly jsme pár desítek metrů a zase zalehly, Roxy se zavrtala do borůvčí a nebyla s ní řeč. Rozhodla jsem se tedy spočnout, sejít na svozový bod k Medvědí boudě a skončit. Třeba se cestou Roxy rozejde. Jenže lepší to vůbec nebylo, i ty dva km na odvoz jsme šly s hodinovou pauzou, Roxy kulhala a zalízala do lesa, že dál nejde. Po poledni jsme konečně došly k silnici a když jsem si chtěla zavolat odvoz, neměla jsem signál! Byla jsem zoufalá, popobíhala sem a tam, až jsem se nakonec zeptala domorodců, jestli signál nemají, poradili mi, že ho najdu, když se kousek vrátím a napodruhé se povedlo dovolat, jupí, byly jsme zachráněny :D Tak jsme si udělaly pohodlí, pojedla jsem zásoby a za chvíli už přijelo auto a my se dovezly do kempu. Roxy byla furt tuhá, šla chrnět do stanu, já jsem si dala sprchu a jelikož jsme se s Vanesou dohodly, že odjedem už v sobotu odpoledne, začla jsem se balit, daly jsme závěrečnou kolu a vyrazily na zpáteční cestu. To už byla Roxy v autě hodná a spala, doma se taky akorát přivítala, navečeřela a spala.


V neděli měla oddychový den, jelikož jsme byly na návštěvě a ona zůstala doma a večer už byla docela veselá a otrnutá a kousek jsme se prošly. V pondělí a úterý jsme daly kratší procházky, protože pořád trochu kulhala, hlavně na šutrech, po louce běhala jako nic :D A od středy byla už naštěstí dobrá, protože to jsme zase vyrazili na kratší dovču s Pepou.

Taaak, na závěr, dogtrek byl super, vyšlo počasí (pro mě super, já radší teplo, než déšť), trať pěkná, i když z Králičáku v noci moc nemám :D No a odstoupení mě mrzí, protože zbytek trati už nebyl tak náročný a nějak bychom to doklepaly (kdyby byla Roxy ok), ale nelituju toho, protože Roxy by to fakt nedala a byla hotová. Asi už má svůj věk a potřebuje i dost odpočinku. Na další long už to s ní asi bohužel nevidím.

MAPA naší cesty.

TOPlist